Našim holčičkámjsem chtěla jejich první seznámení s novým prostředím co nejvíc ulehčit. Tady si někdo z Vás asi řekne "proč ulehčit, děti musí zažít stres, je blbost jim to ulehčovat a zametat jim cestičku, nám to taky nikdo nedělal a zvládli jsme to". Chápu, že to možná někdo cítíte jinak a je to v pohoděAle myslím, že na jednom se shodnem a to na tom, že nikdo z nás nechce, aby naše děti byly nešťastné a utrápené. Nebo ne?
Odmalička holkám všechno říkám dopředu (návštěva paní doktorky, zubaře, ...) S holkama jsme tedy často o školcemluvily, povídala jsem jim jaké to tam bylo, když jsem byla malá já, taky jsme řešily to, že nám bude asi smutnoa že to bude náročné pro všechny. A taky to náročné bylo...a ještě určitě bude.
U nás je nejtěžší to odpojeníz domácího bezpečného prostředí. Osvědčilo se nám, že do školky vodí tatínek(ne nebyla jsem ani první školkový den), zároveň se na něj můžu spolehnout, že by tam dcerky nenechal i přes velký hysterický záchvat. Důležité jsou i paní učitelky, které netlačí na pilu.
A i když ta cesta byla všelijaká, tak Nikolka (5) se teď do školky moc těší a sama tam chce spát. A já věřím, že stejné to bude i s naší mladší Valinkou (3). Jen to chce čas a pochopení ze všech stran
Ale ano taky chápu, že žijeme v "systému", který nám nedovolí přijít pozdě do práce a že peníze nerostou na stromech. Ale o to víc cítím, že bychom měli mít pochopení a víc o tom s dětmi i doma mluvit
A jak to probíhá/lo u vás? A co když jste byli malí? Chodili jste do školky rádi?